Tři studentky z Pedagogické fakulty UK v Praze strávily jeden semestr na praxi ve Finsku. Podělily se s námi o to, co je na finských školách nejvíce zaujalo.

Nejvíce praxí jsme měly ve „fakultní“ škole - Normaalikoulu, která je v současné době považovaná za jednu z nejmodernějších škol v celém Finsku. Tato škola totiž patří mezi státní školy a stát si může dovolit vynakládat více peněz na jejich vybavení. Musím přiznat, že vybavení jako např.: strop v přírodovědecké třídě přeměněný na noční oblohu se všemi souhvězdími, velký výběr knížek, volný přístup k počítačům na chodbách, barevná světla v podlaze či řešení prostoru ve třídách (za odsunovacími whiteboardy se skrývají do zdi vestavěné police s učebními materiály ) -  bylo hodně inspirující. Přístup k počítačům a encyklopediím umožňuje dětem, aby si přímo v hodinách vyhledávaly potřebné informace a učily se tak větší samostatnosti.

Zaujalo mě, že o přestávkách (10 a 15 minut) děti „povinně“ chodí ven. Zde mají k dispozici houpačky, basketbalové koše, hřiště s brankami na fotbal a mohou si tak vybít energii po „prosezené“ hodině. Nezažily jsme, že by některé z dětí odmítalo jít ven, všechny chtěly být venku co nejdříve.

Líbilo se mi i to, že si děti mohou nechávat  většinu učebnic ve svých lavicích a nemusí tak domů nosit těžké náklady knih. Kromě učebnic mají v lavici i svou oblíbenou knížku, kterou si mohou číst ve volném čase nebo o hodině, když splní dané úkoly.

Také mě zaujala myšlenka společného ranního setkání celé školy – assembly. Děti na prvním stupni mají assembly v 8 hodin ráno, starší děti na druhém stupni o dvě hodiny později (druhý stupeň sídlí v jiné budově). Na ranním setkání sděluje ředitel nebo učitelé důležité informace, připomínky či pochvaly. Připadá mi to víc osobní, než když se děti dozvídají informace pouze ze školního rozhlasu, a myslím si, že si takto budují pocit „sounáležitosti“ ke škole. Assembly mohou být přítomní i rodiče.

Největší rozdíl jsem spatřovala v tom, že finské děti jsou daleko více sebevědomější než české děti. To je dáno přístupem učitelů k dětem. Nikdo nevyžaduje absolutní ticho ve třídě, spíše naopak. Děti mohou vyjadřovat své názory bez zvednutí ruky (nikdo se nestydí/nebojí mluvit před třídou), diskutují s učitelem na dané téma nebo problém, ale zase toho (ve většině případů) nezneužívají k tomu, aby se bavily mezi sebou. Ve své další praxi bych ráda ponechala více prostoru pro rozvíjení těchto dovedností – nechat děti mluvit veřejně před třídou, formulovat vlastní názor, dát možnost ho obhájit.

Také se mi líbil finský způsob získávání všeobecného kulturního přehledu. Ten se více vztahuje k rodině, kdy rodiče s dětmi v rámci „ranního rituálu“ při snídani čtou noviny. Učitelé je v tom dále podporují tím, že se s nimi baví na témata jako Evropská unie, Nobelovy ceny apod. Tyto znalosti pak děti uplatnily i při našem projektu „Trip around the world“.

V učebnách angličtiny bylo zajímavé uspořádání lavic. Obvykle žáci sedí každý zvlášť, ale v hodinách angličtiny sedí ve skupinkách po čtyřech. Mohou tak pracovat jednotlivě, ve dvojicích nebo ve skupinkách bez složitého a časově náročného přesouvání.

Tereza Svobodová

Navštívily jsem různé školy, ale většinu času jsem trávila na násleších, asistentských  praxích či praxích v jedné konkrétní škole v Joensuu (Joensuun normaalikoulu, THE UNIVERSITY PRACTICE SCHOOL AT JOENSUU). Tato škola byla financována – garantována vládou, proto měla více finančních prostředků nežli ostatní školy financovány obcí a studenti vysoké školy tam docházeli na praxi, byla tedy součástí Pedagogické fakulty.

Škola byla nejnovější - či jednou z nejnovějších škol – ve Finsku. Interiér a technické vybavení školy je na špičkové úrovni. V každé třídě se nachází zpětný projektor, televize, video, počítače s internetem, krásný je i nábytek a mnohé jiné pomůcky. Myslím si, že dostatek finančních zdrojů na nákup kvalitních pomůcek a školního zařízení je jistým vkladem do vzdělávání žáků, proto se o tom tolik zmiňuji. Jistě to není jedinou podmínkou, ale pokud žáci a učitel dovedou s technikou pracovat a využívat ji, výuku to jistě zkvalitní, práce je efektivnější a žákům i učiteli se v pěkném prostředí jistě dobře pracuje. Žáci si mohou vyhledávat informace přímo při výuce na internetu, mají větší výběr ze zdrojů (internet, knihy, mapy apod.).

Učebna jazyků obsahovala asi 6 počítačů s přístupem na internet, mnoho nástěnných map pro orientaci žáků atd. Zajímavé bylo i uspořádání židlí, žáci seděli kolem stolku (ve tvaru pětiúhelníku) s  pěti židlemi, což umožňovalo vzájemný kontakt žáků, kooperativní vyučování, skupinovou práci apod. Učitel především nemusel pokaždé, když chtěl pracovat ve skupině, lavice přesouvat a tím plýtvat časem. Zajímavé bylo i propojení tříd. Třídy byly spojeny pouze otevíracími velkými dveřmi (jakousi posuvnou stěnou), když paní učitelka potřebovala více prostoru, pouze odsunula přepážku a třídy tak propojila.

Výuka jazyka byla velmi interaktivní. Například žáci byli rozděleni do několika skupin. Jedni pracovali na počítačích. Tito žáci samostatně vypracovávali cvičení – např. pokud správně doplnili předložku, postupovali dále na další úroveň (na další cvičení). Jiní žáci hráli hru na chodbě s paní učitelkou, třetí skupina pracovala ve třídě v pracovním sešitě/ ve skupinách. Jednou z inspirací by tedy mohl být nákup programů na výuku jazyka pro žáky.

Úžasné bylo především vybavení v hudebnách. Žáci měli ve třídě k dispozici asi 30 kytar, mnoho metalofonů a xylofonů, elektrické piano, velké křídlo a další hudební nástroje, a to na prvním i na druhém stupni. Například na druhém stupni se tak každý žák učil hře na kytaru.Žáci měli také k dispozici profesionální nahrávací studio. Velmi se mi líbila metoda jednoho z učitelů hudby. Pan učitel žákům představoval problematiku o síle zvuku. Dal každému žákovi jeden nástroj (většinou bicí), na zpětném projektoru promítnul graf, který znázorňoval, jak jednotlivý nástroj přibírá a ubírá na síle zvuku.V podstatě to bylo takové cvičení pro žáky. Učitel ukazoval tyčí (ukazovátkem) na graf a podle toho jednotliví žáci hráli. Celá jeho hodina byla velmi interaktivní, učitel využíval mnoho nahrávek a techniky k vysvětlení dané problematiky. Především se mi líbilo, že teorii, kterou  učil – četba not, rytmus, žáci v jeho hodinách využívali především prakticky. Toto propojení teorie s praxí je velmi důležité. Pan učitel vždy žákům pustil píseň/skladbu a s žáky ji poté nacvičoval, žáci ji sami hráli, což je, myslím, silně motivovalo.

Obecně bych mohla konstatovat, že velké rozdíly ve výukových metodách či formách mezi ČR a Finskem nejsou. Vždy záleželo na učiteli a na dané situaci. Velmi se mi ovšem líbila integrace postižených žáků, měli jsme možnost být v hodinách, kde byl integrován např. chlapec se sluchovým postižením a chlapec s ochrnutím, ten měl svoji osobní asistentku.

Myslím, že žáci ve Finsku jsou více samostatní než u nás. Je to zřejmě dáno přístupem kantorů, ale také využitím metod (práce s internetem….). Žáci jsou vedeni k tomu, aby dokázali svoji práci ohodnotit, používají autoevaluační listy. Učitelé k nim přistupují více jako k partnerům než jako k dětem, což také pokládám za pozitivní (žák například oslovuje učitele křestním jménem), což ovšem vůbec neubíralo na učitelově autoritě.

Finové se také snaží o rovný přístup ke všem žákům a o stejně kvalitní úroveň všech škol. Ve Finsku je málo soukromých škol a státním školám se dostává velké podpory, což je jistě pozitivní. Není tam například časté propadávání žáků, žáci špatní i dobří pracují společně, učitel se snaží problematickým či slabším žákům pomoci například pomocí doučování, které probíhá mimo klasické hodiny.

Markéta Horáčková

Inspirací a nápadů, kterými by se dalo obohatit české školství, jsem ve Finsku viděla hned několik. Prvním a zásadním rozdílem mezi naším a finským systémem (a systémem všech vyspělých zemí vůbec) je pochopitelně mnohonásobně vyšší finanční podpora, a tím pochopitelně mnohem lepší vybavení ve školách, větší podpora nejrůznějších projektů a také lepší ohodnocení učitelů (i když to ve Finsku také není v porovnání s výší platů ostatních profesí údajně příliš vysoké). Co se týče zmíněných projektů, měli jsme například možnost navštívit základní školu Heinävaara, která byla koncipována jako jedna velká dřevěná budova oddělená pouze překližkami bez dveří, idea byla vyučovat v jednom otevřeném prostoru paralelně několik skupin žáků. Projekt to byl unikátní, ovšem velmi záhy učitelé zjistili, že se jednotlivé skupiny navzájem ruší a začali do školy instalovat protihlukové zástěny. Nyní je to špičkově vybavená škola, kde je možnost propojovat výuku nejrůznějšími způsoby, žáci tu nejsou organizováni do tříd, ale fungují v podstatě jako jedna velká skupina, která se v rámci předmětů rozděluje na skupiny, v každém předmětu je skupina jiná.

Pokud bych měla zmínit jednu velkou výhodu, pak jsou to velmi kvalitní učebnice, zejména ty, ze kterých se vyučuje angličtina. Jsou psány přímo pro finské děti finskými autory, případně autory ve Finsku žijícími, tedy výhradně s kontextem prostředí, ve kterém žák žije. Učitel tedy nemusí v tak velké míře jako u nás vyhledávat extra materiály, na kterých v podstatě staví hodinu, ve Finsku se staví hodina na učebnici.  Tyto učebnice jsou žákům půjčovány zdarma, stejně jako u nás je pak „dědí“ žáci v dalších letech.

Unikátní je také využití počítačů ve výuce. Každý žák má k dispozici počítač, na kterém buď všichni ve stejné době pracují na programu např. na procvičení probíraného jevu, nebo při skupinové práci může žák kdykoliv vstát a najít si informaci, kterou potřebuje, na internetu. Běžně takto pracují žáci již ve třetí třídě.

Učitelé, jež jsme měli možnost vidět učit anglický jazyk, mluvili v hodinách výhradně anglicky, obtížnost, rychlost a podobně se lišila v závislosti na věku dítěte. Do mateřského jazyka přecházeli pouze tehdy, když detailně vysvětlovali např. gramatický jev nebo u překladu náročnějších slovíček, ale i tehdy se snažili vyjádřit slovo např. synonymem nebo antonymem v angličtině. Toto považuji za velmi důležité proto, aby měl žák možnost mít jazyk „naposlouchaný“(v tomto směru jsou děti ve Finsku na velmi dobré úrovni, také proto, že se filmy v televizi nedabují, a děti tedy sledují filmy v originálním znění - většinou v angličtině - s titulky ve finštině). Děti jsou, pokud ztratí ostych, schopny mluvit plynule anglicky. Učitel žákovi neskáče do řeči, aby ho opravil tak, jak se tomu často děje v českých školách, ale nechá ho dokončit a pak teprve mu řekne, na co by si měl případně dát pozor, pochválí ho. Pokud se chyba opakuje, je to pro něj signál pro větší procvičení jevu. Toto je velmi důležité pro nezakládání na strach z chyby, což se může stát zejména ve výuce cizích jazyků velkým blokem na celý život. Přísnější jsou pak učitelé na chyby v písemném testu, kde mají žáci možnost si jej několikrát po sobě zkontrolovat. Samozřejmě se berou v úvahu specifické poruchy učení jako dysgrafie apod. Setkala jsem se  s mnoha názory, že jsou ve Finsku často v některých případech specifické poruchy učení a chování nadhodnocovány, stává se, že ve třídě s 25 žáky je 20 těch, kteří mají potvrzení na nějaký problém.

Ve Finsku jsem poznala, jak v praxi vypadá učení řízené žákem. Žáci mají velkou svobodu, velmi se dbá na podporu jejich sebevědomí. Během hodin je ve třídách poměrně velký šum, často jsem zaregistrovala to, že mluví učitel zároveň s dalšími několika žáky stejnou intenzitou hlasu, což by mně osobně dělalo docela problém. Také jsem byla překvapená, že žáci vědí, co mají dělat, když učitel zadával práci a vypadalo to, že ho poslouchají a mají možnost slyšet maximálně tři žáci. Ale jak jsem se přesvědčila, zřejmě to takto bez problému funguje, žáci mají možnost mezi sebou během hodin kdykoliv komunikovat, v podstatě jsou takto zařízené i třídy (kulaté stoly, u jednoho stolu 3-4 žáci). Měly jsme možnost učit ve dvou šestých třídách. V jedné z nich děti bez problému pochopily, že je vzhledem ke svým hlasovým fondům nemohu překřikovat, a přizpůsobily se tomu. Ve druhé třídě jim to zabralo více času, metody jako čekání na klid a podobně na ně absolutně nefungovaly, jelikož na ně nebyli zvyklí. Nicméně jsem byla velmi pozitivně překvapena, jak vysokou pracovní morálku děti mají, všechny bez výjimky byly aktivní, samy si vyhledávaly informace z oblasti, která je zaujala, za domácí úkol. Obecně to byla pro mě velmi cenná a zajímavá zkušenost, ze které budu čerpat celý život!

Marcela Suková

 Žákům i učiteli se v pěkném prostředí dobře pracuje. Žáci sedí kolem stolků, což umožňuje vzájemný kontakt žáků a skupinovou práci.  Foto: Tereza Svobodová