Když jsem před třemi lety přijela s rodinou do Bulharska, připadala jsem si, jako bych cestovala strojem času a vrátila se o deset let zpět. Jsou to maličkosti, které si dnes málokdo uvědomuje, ale za dvacet let se Česko posunulo výrazně dopředu. Bulharsko je jenom na půl cesty. Přesto je bulharský vzdělávací systém na dobré úrovni a plně zapadá do běžných evropských tradic.

Školství je v Bulharsku podporováno převážně státem, prostřednictvím ministerstva školství a vědy. Školní docházka je povinná pro děti ve věku od 7 do 16 let. I když třeba zdejší romská komunita se tímto nařízením nikterak netrápí, což dokládají i oficiální statistiky, které hovoří o 32 000 negramotných, to je 0,4 % všech obyvatel země. Romové ale mají stále povoleno kočovat, tudíž se předpokládá, že zmiňované číslo může být výrazně vyšší.

 Přestože je zde dostatečný výběr státních všeobecně vzdělávacích, odborných, jazykových i zahraničních sponzorovaných škol, jsou ve velké míře zakládány i školy soukromé, které úspěšně konkurují těm státním. Není to ani tak jejich skvělou kvalitou, jako známkou prestiže. Pro běžné Bulhary je totiž vzdělání jejich dětí na prvním místě a za nejlepší považují školy zahraniční.

Nikterak mě tedy nepřekvapilo, že zde jsou školy anglické, německé, francouzské či italské, ale židovskou jsem při minimálním počtu obyvatel s judaistickým vyznáním rozhodně nečekala. „Je to dobrá škola zaměřená na matematiku,“ objasnila mi s přehledem důvod, proč posílá do zmiňované školy své děti manželova kolegyně z práce. „Výuka je v angličtině, takže jednou budou mít dveře otevřené do světa a bude už jen na nich, v které zemi budou chtít pokračovat ve studiu.“ Je sice pravda, že mají některé předměty i v hebrejštině, kterou člověk zrovna moc často nevyužije, ale to nevadí, škola má totiž ještě jednu důležitou výhodu. „Je dotována izraelskou ambasádou, takže mě tolik nestojí,“ dodala s úsměvem Deli a poodhalila tak bulharskou vynalézavost v hledání různých možných i nemožných finančních podpor vzdělání.

Rodiče jsou totiž v Bulharsku ochotní obětovat pro vzdělání dětí mnohé. Když neuspějí v hledání vzdělávacích projektů a stipendií, která dělají zahraniční školství dostupnější především běžným občanům, neváhají se ani výrazně uskromnit či zadlužit, jen aby mohli svým dětem dopřát kvalitní vzdělání na škole s dobrým renomé. Těm starším samozřejmě nejlépe v zahraničí. V dobách komunismu v Rusku, nyní převládá touha po západních zemích, především Anglii a Německu.

Bulhaři totiž vidí ve studiu v cizině šanci, jak opustit svou zemi nejen na dobu studií, ale nejlépe napořád. Touze po uplatnění v zahraničí proto podřídí mnohé. Dodnes vzpomínám na Lili, Bulharku, která mi pyšně vyprávěla o své dceři, která studovala v USA nejprve střední a posléze i vysokou školu. „Krasi je naše jediná dcera, bylo pro mě těžké poslat ji tak mladou takovou dálku od domova, věděla jsem ale, že to je pro ni šance,“ slyším ještě dnes Liliina slova. „Prodali jsme s mužem dům, koupili si malý byt a zbytek peněz použili na školné.“ Krasi se ale americký způsob života zalíbil. „Při každém jejím návratu domů jsem cítila, jak se mění a vzdaluje se mi,“ vyprávěla Lili už se slzami v očích. „Přesto jsem byla šťastná, že má před sebou snad skvělou budoucnost. Když nám pak řekla, že chce v Americe studovat i vysokou školu, věděla jsem, že se mi už domů nevrátí. Přišli jsme nejen o dceru ale i o dům, přesto svého rozhodnutí nelituji,“ Byl to pro mě překvapující závěr, po třech letech života v Bulharsku jsem už ale mnohé pochopila. 

Boj o hvězdnou budoucnost a především vzdělanost svých potomků začínají rodiče rozehrávat už v jejich předškolním věku. Při výběru školky nerozhoduje jen její vzdálenost od domu či sympatický personál, důležité je, zda se jedná o školu „anglickou, německou či francouzskou“. Název školky ale rozhodně není jen reklamním tahákem maskujícím pouhou hodinu cizího jazyku denně. Rodiče po zaplacení školného vyžadují, aby na jejich „andílka“ celý den mluvil převážně bulharský personál avizovanou cizí řečí a potomkovými znalostmi se pak neváhají pochlubit třeba v práci.

Samozřejmě kvalita a úroveň vzdělaní je nepřímo úměrná vzdálenosti od hlavního města. Na venkově plyne čas mnohem pomaleji než v Sofii, kde je na nás Čechy již tak sakra velký „klid“ a o soukromých nebo dokonce zahraničních školách si mohou lidé jen nechat zdát.

Připravila: Olga Karásková

Foto: Jan Žák

Popisek k fotce: Jediní koho nechává vzdělání zcela chladným jsou Romové. Do školních lavic je nedostala ani výhrůžka odebrání sociálních dávek. Bouřili se, že děti do školy neposílají jen kvůli nedostatku peněz na potřebné pomůcky. Ty jim tedy ministerstvo nakoupilo z vlastních financí. Ani to nepomohlo, do měsíce lavice opět zely prázdnotou……