Pizza, pasta a čerstvé pomeranče . Základní škola a Mateřská škola Sluníčko, s. r. o., z Lipníku na Bečvou už více než deset let intenzivně pracuje v programech partnerství škol Comenius.

Za tuto dobu jsme získali řadu cenných zkušeností ze zahraničí a zejména mnoho báječných přátel. Tentokrát jsme se vydali na partnerskou návštěvu do jihoitalského městečka Stigliano v regionu Basilicata.

S učiteli, se kterými jsme návštěvu a umístění našich žáků do italských rodin plánovali, jsme se znali už z minulých projektových schůzek a výměn učitelů. Někteří z našich italských kolegů byli také na návštěvě u nás ve škole v Lipníku nad Bečvou. Věděli jsme, že jsou to lidé velice milí, obětaví a ochotní. Pro šestici našich žáků, které jsme mohli vzít „na zkušenou“ s sebou, bylo však vřelé přijetí v Itálii téměř šok. Italové jsou lidé opravdu otevření a srdeční. Všechny rodiny, později během pobytu jsme jim s dětmi říkali „náhradní“ rodiče, byly skvělé.

Rodiče se opravdu mohli rozdat a pravděpodobně byli na naše žáky milejší než na vlastní děti. Také děti ve škole byly velice bezprostřední a projevovaly velice upřímný zájem o cizince z České republiky. Prolamování ledů tedy v podstatě žádné nebylo a komunikace probíhala okamžitě. Přestože jsme se pohybovali v prostředí prvního stupně základní školy a úroveň anglického jazyka nebyla vždy k vyjádření všech myšlenek a pocitů dostatečná, poradily si mladší děti hravě gesty a úsměvy. Naše děti ve věku 10 až 12 let si pak pochvalovaly, že se svými vrstevníky, u kterých bydlely, si už anglicky mohly popovídat a dozvědět se o životě v Itálii a naopak prozradit, jak to chodí u nás. Je tedy vidět, že nastupující generace, a platí to i v České republice, bude mnohem schopnější komunikovat v celoevropském a celosvětovém měřítku. S rodiči byla totiž domluva mnohem složitější, protože mluvili jen italsky. O to úsměvnější situace pak vznikaly, například když český chlapec s vypětím sil dojedl talíř plný těstovin a v momentě, kdy ztěžka žvýkal poslední sousto, se ho italská maminka něco italsky zeptala a ukazovala na jeho talíř. Chlapec pochopil, že se ptá, jestli už dojedl a může talíř odnést, proto přikývl. Maminka sice talíř odnesla, ale ihned se vrátila s další plnou porcí těstovin, ptala se totiž, jestli chce ještě přidat.

My učitelé jsme se těšili do Stigliana z mnoha důvodů. Jednak jsme se těšili na italské kolegy, hlavně jsme však chtěli nahlédnout pod pokličku pedagogické praxe a těšili jsme se na srovnání metod práce na 1. stupni základní školy. Navíc městěčko Stigliano je velikostí a počtem obyvatel velice podobné Lipníku, takže těch srovnání se nabízelo mnohem víc.

Poblíž Stigliana leží městečko Metaponto. Dnes je to spíše středisko letních radovánek a písečná pláž u Jónského moře je opravdu nádherná. Je to však město založené řeckými přistěhovalci, a proto nedaleko dnešního centra najdeme řadu krásných starořeckých vykopávek, včetně amfiteátru. Navíc je to městečko, kde Pythagoras založil svou matematickou školu. A možná je to právě to místo (a místní to tvrdí), kde přišel na svou Pythagorovu větu.

Ve Stiglianu jsou dvě školy prvního stupně, obě mají také předškolní výchovu ve stejné budově. Ve větší škole pak funguje také 2. stupeň. Dostalo se nám opravdu skvělého přijetí. Kromě naší české skupiny byla ve škole na učitelské výměně také kolegyně z Bukurešti. Děti nás vítaly plakáty a vlaječkami České, Rumunské a Italské republiky. Hudební kroužek, vlastně jakási školní kapela, nacvičila několik italských písní. Děti zahrály a velice nadšeně zazpívaly také italskou hymnu. Děti od 6 do 12 let zpívaly opravdu od srdce a ty mladší dokonce tancovaly do rytmu hymny. O italské hymně jeden náš žák zcela výstižně prohlásil, že je stejně veselá jako oni.

Pak jsme se vydali na prohlídku školy a jednotlivých tříd. Budova samotná a vybavení tříd bylo v porovnání s naší školou, a myslím si, že i v porovnání s většinou českých škol, na nižší úrovni. Nevzhledná betonová budova školy, ve třídách starší nábytek, lavice seřazené do tvaru U nebo klasicky za sebou, žádná interaktivní technika, jen poměrně malá tabule a barevné křídy, většina pomůcek byla vlastní výroby, počítačová učebna kritikou našich žáků vůbec neprošla. Přesto bylo cítit, že děti jsou ve škole rády a že svou školu mají rády. Obrovsky pozitivní pocit jsme měli ze vztahu učitelů k dětem. Byl přímo vidět zájem o děti, vzájemná úcta, pohoda a láska. Jak učitelé mluvili s dětmi, s úsměvem a bez zvyšování hlasu, jak dokázali děti pochválit a pohladit, jak se děti s učiteli vítaly při příchodu a loučily na konci dne, to v nás vzbuzovalo pocit, že atmosféra je ve škole velice dobrá. Učitelé žijí školou a svou třídou: každá třída vydává svůj časopis, pořádá výlety a exkurze k učivu, učitelé i děti pracují v mimoškolních aktivitách a kroužcích. Školy totiž mají také funkci komunitního centra pro děti, ve kterém navštěvují kroužky, zejména umělecky zaměřené.

V ZŠ Sluníčko máme také mnoho kroužků – výtvarných, hudebních, sportovních, ale v téměř každém městě v ČR navíc existují také odborné ZUŠ a střediska volného času či domy dětí a mládeže, takže řada dětí řeší své zájmové kroužky mimo školu. To jsme ve Stiglianu bohužel neviděli, tato funkce tak zůstává na školách. Zdejší škole to ale vůbec nevadí, protože si získala věhlas také při místním karnevalu, kterého se každoročně účastní s novým alegorickým vozem, na němž se vezou sochy v nadživotních velikostech. Všechny sochy vyrábějí učitelé a žáci ve škole.

Každý rok si vymýšlejí nové téma a několik měsíců pracují na několikametrových sochách. Městem se tak už procházeli draci, pohádkové postavy, muzikanti, ale také představitelé různých řemesel, a dokonce jednou byli sochami parodováni evropští politici. Otci těchto soch jsou Mario Sansone a jeho bratr Giovanni. Oba bratři učí ve škole na prvním stupni, společně navíc napsali několik svazků historie Stigliana a vedou místní muzeum tradic a řemesel. Mario byl v 90. letech dokonce dvakrát starostou Stigliana. Přesto si báječně rozumí s malými dětmi, je vždy usměvavý a řeší věci s nadhledem a přirozenou grácií. Jsem rád, že jsem takového vskutku renesančního člověka poznal a mohl s ním v projektu partnerství škol spolupracovat. I když takových pohodových lidí jsme potkali v Itálii celou řadu, mohl bych tu vyjmenovat od ředitele školy téměř celý pedagogický sbor. Jejich přístup k životu je zkrátka nějak klidnější a bez nervozity. Má to však z pohledu Středoevropana i svou stinnou stránku. Málokdy někam přijdete včas, a když se má něco rychle rozhodnout, trvá to tak dlouho, že slovo „rychle“ je spíše nadsázka.

Ve škole, kterou jsme navštívili, nemají velké počty dětí ve třídách. Naším úsilím ve Sluníčku je mít pouze 16 dětí ve třídě jako maximální počet. Ve Stiglianu byly třídy také pouze pro 12 – 18 dětí. Zajímavostí je, že děti na prvním stupni nosí stejnokroj. Je to vlastně jakýsi tmavomodrý plášť ke kolenům, který nosí na svém civilním oblečení. Stejný plášť nosí chlapci i dívky. Při svých návštěvách v různých zemích Evropy jsem uniformy na 1. stupni ZŠ viděl už mnohokrát. Mají své dvě velké výhody: zaprvé se smývají sociální rozdíly mezi dětmi a zadruhé rodiče nemusí stále přemýšlet, co svému potomku do školy obléci, mají jednodušší nákupy a praní, protože ve škole střídají dva kusy stejnokroje.

Další zajímavá odlišnost od našeho školství je, že učitelé se ve třídách střídají už na prvním stupni. Ve třídě se střídají hlavně dva učitelé. Učitel na čtení, psaní a humanitní obory s učitelem na matematiku a přírodovědné obory. Ty pak ještě dopňují specialisté na výuku cizího jazyka (na 1. stupni angličtiny), výuku náboženství a případně odborník na výuku hudební nebo výtvarné výchovy.

Také nás zajímala integrace žáků s různými postiženími mezi zdravými žáky. U nás ve škole máme integrované žáky s poruchami učení a chování. V stiglianské škole jsme našli také třídu, ve které je integrovaná retardovaná dívenka. Chodí do třídy se svými spolužáky, pouze má ve třídě navíc svoji paní učitelku, která se jí stoprocentně věnuje. Zůstává však mezi svými vrstevníky, kteří ji normálně přijímají jako svoji spolužačku a kamarádku. Pozitivní vliv to má samozřejmě na ni i na zdravé děti.

Návštěva v kraji, kam se jistě všichni budeme chtít někdy v budoucnu znovu podívat, byla velice podařená. Při cestě do Itálie a zpět jsme navštívili perly světové kultury – Florencii a Řím, přesto si myslím, že naši žáci budou více vzpomínat na milé rodiny a italské maminky, které je stále objímaly, na italské kamarády, na hezkou prodejnu sýra, ve které jsme ochutnávali a nakupovali, na nejlepší pizzu, jakou jedli (jak prohlásil jeden z nich), a hlavně na Stigliano – roztomilé městečko na kopci.

Ing. Jaroslav Mihal

www. slunicko.cz