Během svého týdenního pracovního pobytu na Pädagogische Hochschule1 v rakouském Innsbrucku jsem měla možnost navštívit základní školu, která je její součástí a podléhá přímo ministerstvu školství ve Vídni.

Tato škola velmi úzce spolupracuje s výše jmenovanou vysokou školou, je centrem praxí studentů, budoucích pedagogů, její atraktivita je posilována zařazováním netradičních a inovativních prvků do výuky a v neposlední řadě ji navštěvují děti rozličných národností. Mimo jiné i proto se škola zapojuje do celé řady mezinárodních aktivit a projektů na podporu spolunažívání rozličných národnostní skupin.

Na základě rozhovoru s paní ředitelkou Mag. Caroline Abfalter jsem se dozvěděla, že je o studium na této škole velký zájem a z kapacitních důvodů nemohou vždy všem žádostem o přijetí vyhovět.

Já osobně jsem měla možnost zhlédnout hodinu matematiky u těch nejmenších, tedy v první třídě. Velmi ráda bych se podělila o své zážitky z této pro mě velmi netradiční vyučovací hodiny.

Vyučovací hodina začala zcela netypicky. Paní učitelka spolu se všemi dětmi hodinu zahájila společným přeříkáním básničky, při které děti mluvené slovo doprovázely již předem nacvičenými pohybovými aktivitami. Podle intenzity jejich předříkávání bylo vidět, že ji mají velmi rády, a hodina pro ně začala velmi příjemným zážitkem.

Posléze se všechny děti přemístily do zadní části třídy, kde na ně čekalo překvapení v podobě rozprostřeného šátku ukrývajícího tři maňásky. Pomocí svého hlasu paní učitelka ještě více podtrhovala atmosféru napětí, která ve třídě vládla, a u dětí tak vyvolala ještě větší zvědavost na to, co je pod šátkem ukryto.

Po odhalení tajemství paní učitelka použila maňásky k demonstraci jejich vzájemného rozhovoru, při kterém se vzájemně přeli o to, kdo z nich umí lépe počítat. Všichni velmi napjatě poslouchali, měla jsem opravdu pocit, že rozhovor velmi intenzivně prožívají. Paní učitelka začala velmi pozvolna do rozhovoru těchto malých postaviček zařazovat i praktické příklady z matematiky. Žáci se na základě uvedených příkladů a tvrzení maňásků začali do rozhovoru zcela spontánně zapojovat a začali sami rozhodovat, který z nich má pravdu.

Jako důkaz správnosti jejich tvrzení paní učitelka přidala do hry i kostičky dvou různých barev, které měli žáci sečíst a pomoci tak maňáskům vyřešit jejich vzájemný spor.

Žáci tedy během hry procvičovali početní operace a ani nevnímali, že se vlastně něco učí.

Napjatě jsem očekávala, jak bude tato aktivita ukončena a jakým způsobem paní učitelka naváže na aktivitu následující. Zcela mylně jsem předpokládala, že dá žákům pokyn a ti hromadně opustí zadní prostor třídy a všichni se přemístí na svá místa. Částečně jsem měla pravdu. Paní učitelka opravdu dala pokyn, ale postupně každému žáčkovi zvlášť, a k přemístění došlo ve velké tichosti. Paní učitelka se totiž postupně pomalu podívala na určitého žáka, pravým okem na něj mrkla a ten se v naprosté tichosti zvedl a šel na své místo. Toto opakovala i s ostatními žáky. Všichni dávali pozor a hlídali si, kdy přijdou na řadu. Tento na první pohled velmi jednoduchý způsob komunikace považuji za důležitý zmínit ve svém příspěvku a možná tak inspirovat řadu dalších pedagogů, kteří by jej mohli ve svých hodinách využít.

Další velmi zajímavý postřeh, který považuji za důležité vyzdvihnout, je z oblasti vlastního uspořádání třídy. Již na samotném začátku hodiny jsem si všimla, že postrádám v popředí před tabulí učitelský stůl. Hodina totiž nezačala zápisem do třídní knihy, kdy se vyučující automaticky posadí ke stolu. Bylo mi to zpočátku poněkud divné, neodpovídalo to totiž mé zažité představě typické třídy s lavicemi a stolem v čele. Při detailním pozorování jsem jej uviděla v levé části místnosti asi uprostřed třídy pod oknem. Podle věcí na něm uspořádáných bylo vidět, že zde neleží jen tak ladem, ale plní svou tradiční funkci, jen s tím rozdílem, že je umístěn jinak než v našich tradičních třídách.

Při rozhovoru s paní učitelkou jsem zjišťovala, zda je toto záměrné, či zda je to jen náhoda.

Bylo mi vysvětleno, že na základě dlouhodobějších zkušeností se jim osvědčilo, když je stůl umístěn jinde. Vyučující netráví tolik času pouze za stolem, který mnohdy svádí k tomu, aby se posadili. Žáci nemají takový pocit, že existuje jakási „nepřirozená bariéra“ mezi nimi a učitelem. Zcela jistě může být tento fakt otázkou diskuse.

Později jsem si uvědomila, že i tato poněkud bezvýznamná maličkost může mít vliv na celkovou atmosféru ve třídě.

Ačkoli nejsem matematička, z hodiny jsem poprvé ve svém živote odcházela s pocitem, že matematika není nudnou disciplinou plnou čísel, množin a rovnítek.

Mgr. Ivona Dömischová

PdF UP Olomouc