Recenze knihy, Připravila Mgr. Helena Zitková

KOLÁŘ, Z., ŠIKULOVÁ, R. Hodnocení žáků. 2., doplněné vydání. Praha: Grada, 2009. 199 s.  ISBN 978-80-247-2834-6

V současné době stále probíhá diskuse o formách hodnocení a sebehodnocení žáků. I po zavedení rámcových, respektive školních vzdělávacích programů do praxe nejsou ještě zcela ujasněna kritéria pro hodnocení klíčových kompetencí a očekávaných výstupů žáků. Pro tuto oblast by mohla být tato publikace Zdeňka Koláře a Renaty Šikulové přínosem. Jejich publikace Hodnocení žáků z roku 2009 je druhým, doplněným vydáním stejnojmenné knihy z roku 2005, které je obohaceno o 42 stran. Kniha je určena zejména pro učitele a studenty pedagogických disciplin, cenné informace zde však mohou naleznout i rodiče žáků.

Kniha je přehledně členěna do kapitol a většina kapitol je ještě dělena na podkapitoly. Kromě teoretických poznatků čerpaných z odborné pedagogické a psychologické literatury se

v publikaci objevují náměty k zamyšlení a příklady konkrétních situací z praxe. Závěr každé kapitoly obsahuje stručné shrnutí.

V jedenácti kapitolách je problematika hodnocení žáků představena z několika úhlů pohledu.

V předmluvě autoři označují hodnocení jako rozporuplný prvek vyučování, který se dotýká všech účastníků vyučovacího procesu, nevyjímaje ani rodiče žáků. Úvodní kapitola Hodnocení jako organická součást jakékoliv lidské činnosti představuje oblast hodnocení v obecné rovině. Ve druhé kapitole Hodnocení žáků ve vyučování a jeho specifika je zachycena specifičnost školního hodnocení, je ukázána propojenost mezi hodnocením a cíli vyučování a dále jsou zde uvedeny a popsány jednotlivé typy hodnocení. Autoři zde také zmiňují otázky spojené s vnější motivací známkou, zároveň však upozorňují na to, že pokud by někdo v jejich publikaci hledal možná řešení těchto otázek, odpověď nenalezne. Následující kapitola je věnována Hodnocení a vztahu mezi učitelem a žákem a uvádí se zde, že se jedná o subjektivní rovinu, která je propojena s učitelovým očekáváním vůči žákům a s jeho pojetím žáka. Čtvrtá kapitola je věnována Funkcím školního hodnocení z pohledu učitele, žáka a rodičů žáků. Pomocí teoretických poznatků a praktických příkladů je objasněna funkce motivační, informační, regulativní, výchovná, prognostická a diferenciační. Při popisu regulativní funkce autoři zmiňují zajímavý poznatek Amonašviliho, který se týká regulace další učební činnosti žáka na základě známky. Uvádějí, že pokud žák obdrží za učivo známku, již se k němu obvykle sám od sebe nevrátí, a pokud dostal špatnou známku, učivo si tedy neosvojí. Učitelé by si tohoto faktu měli být vědomi a měli by mu přizpůsobit používání zpětné vazby. V následující kapitole Fáze hodnotícího procesu je provedena analýza procesu hodnocení z hlediska průběhu činností učitele a žáka a jsou rozebrány postoje učitele k žákům na základě teorie Mareše a Křivohlavého a atribučních stylů žáků podle Kusáka a Dařílka. V kapitole Formy hodnocení žáků jsou podrobně popsány zejména dvě formy hodnocení, a to klasifikace známkou a slovní hodnocení. Na závěr jsou stručně shrnuty ostatní možné formy hodnocení žáka. V kapitole zabývající se Principem objektivity a subjektivity ve školním hodnocení se autoři shodují na tom, že hodnocení žáka ve škole je věc subjektivní a osobní, byť může být založena na objektivním pedagogickém měření. Do učitelova hodnocení vstupují i další okolnosti, jako je například únava, stres, časová tíseň, atd. K subjektivní chybě může docházet zejména v případech hodnocení kvalitativních změn nebo kompetencí žáků. Autoři doporučují, aby si učitelé subjektivní chyby uvědomili a odstranili je, nicméně způsoby odstraňování neuvádějí. Dále je zde zmíněno, že i žáci přijímají hodnocení subjektivně, většinou na základě vztahu k učiteli. V osmé kapitole se autoři snaží objasnit Význam pozitivního a negativního hodnocení žáků ve škole. Mimo jiné se zaměřují na žákovy chyby a učitelovu práci s chybou. Odkazují se na korekční postupy, které navrhli Mareš a Křivohlavý. Shrnují, že pozitivní hodnocení by mělo v učitelově práci převažovat. V novém vydání knihy se objevuje zcela nová kapitola

Hodnocení kompetencí žáků. Součástí této kapitoly je přehledná tabulka Bloomovy taxonomie výukových cílů v kognitivní oblasti spolu se slovníkem aktivních sloves. Dále jsou zde uvedeny příklady očekávaných výstupů vzdělávání, které korespondují s klíčovými kompetencemi uvedenými v rámcových vzdělávacích programech pro základní a střední vzdělávání. Dále jsou zde zobrazeny příklady obsahu komunikativních a pracovních kompetencí a velmi zajímavé je rozklíčování kompetencí pozpátku na příkladu běžných situací ze života.Desátá kapitola Učitel i žák – účastníci procesu hodnocení se opět vrací ke vztahu učitel a žák, nyní však v souvislosti se sebehodnocením žáků. Autoři uvádějí, že je dobré aktivně zapojit žáka do procesu hodnocení, naučit ho pracovat s kritérii pro hodnocení a učit jej rozlišovat podstatné od nepodstatného jak v jeho práci, tak i v práci spolužáků. Závěrečná kapitola Od kvalitního hodnocení učitele ke kvalitnímu sebehodnocení žáků se již zabývá samotným sebehodnocením žáků a uvádí příklady sebehodnotících metod a technik. Na rozdíl od předešlého vydání je tato kapitola členěna do podkapitol a obsahuje příklady z praxe. Dále došlo ke změně terminologie, kdy ve vydání z roku 2005 autoři uvádějí výraz „samostatná hodnotící činnosti žáků“ a v novém vydání již uvádějí termín „sebehodnocení“.

Za velmi hodnotné lze považovat přílohy na konci publikace, ve kterých čtenář nalezne ukázky týdenního plánu, hodnotících listů nebo slovních hodnocení z konkrétních škol v České republice i zahraničí, nebo náměty a formuláře pro záznamy dílčího sebehodnocení žáků. Toto doplněné vydání knihy obsahuje navíc 9 příloh, nově se zde objevují právě týdenní plány, citace části vyhlášky týkající se hodnocení žáků, další formuláře k sebehodnocení žáků, nebo pravidla pro sebehodnocení žáků.

Podle slov autorů publikace, závažným úkolem dnešní i budoucí pedagogiky je naučit žáky prostřednictvím procesů hodnocení a sebehodnocení hodnotit sami sebe a osoby a skutečnosti kolem sebe. Za velmi důležitý považuji názor, že hodnocení by mělo být vždy pedagogicky účinné, jinými slovy efektivně působící na žáka. Autoři v tomto smyslu poukazují na fakt, že žáci nejsou většinou srozuměni s kritérii učitelova hodnocení a to jim dává velký prostor pro subjektivní interpretaci. Znamená to, že k hodnocení by měl dojít učitel společně se žáky, aby se žáci s kritérii hodnocení mohli ztotožnit. V tomto případě je ovšem důležité, aby sám učitel měl jasno v cílech vyučování, a to nejen ze své strany, ale zejména z pohledu žáka. Teprve potom lze konkretizovat kritéria pro hodnocení.

Závěrem autoři uvádějí, že hodnocení je bezpochyby velmi složitý proces, který by měl reflektovat konkrétní pedagogické situace a sledované cíle. Ve své publikaci nezavrhují, ani neabsolutizují žádnou z forem hodnocení, neboť pro různé pedagogické situace a cíle jsou vhodné jiné formy hodnocení.