Přepis videozáznamu diskusního fóra v OPEN GATE, Svět kolem nás se mění, mění se i vzdělávání?, ze dne 12.5. 2010

Přepis diskusní fórum OpenGate „ Svět kolem nás se mění, mění se i vzdělávání?“

12.5. 2010

Hlavní hosté panelové diskuse: (zleva doprava)

Petr Chára – zástupce ředitele školy OPEN GATE

Stanislava Krčková – ředitelka VÚP

Radek Špicar – ředitel vnějších vztahů ŠKODA Auto

Miloslav Hubatka – ředitel ZŠ JUDr. J. Mareše, Znojmo

Eva Vondráková - předsedkyně sdružení STAN

Karel Janeček – ředitel představenstva RSJ

Ivo Jupa – ředitel CSR, moderátor

Diskuse se konala za podpory Nakladatelství Fraus, společností Microsoft, Hewlett-Packard, Intel, AVMedia, AutoCont, NAEP a DZS, Student Agency

Ivo Jupa: Dnešní téma našeho fóra je: Svět kolem nás se mění a navíc právě probíhá ekonomická krize. Ale už před pěti lety jsme na různých diskusních fórech slyšeli podobné téma, svět se mění, ale právě jsme v období ekonomického růstu. Je třeba flexibilní, adaptabilní pracovní síla, je třeba podporovat spolupráci mezi podniky a školami, je třeba otevřenosti vzdělávacích institucí vůči novým učebním metodám, je třeba navzájem se inspirovat, a když si představíme dobu za pět let, můžeme se setkat s podobným konstatováním.

Karel Janeček: Já bych zdůraznil právě tu rychlost změn, ať už jde o období ekonomického růstu, nebo období ekonomické krize, realita je taková, že svět se velice rychle mění, uvědomíme-li si, co se změnilo za posledních třicet let, z hlediska například informačních technologií, z hlediska informací a porovnáme-li to s dobou před třiceti lety, rychlost probíhajících změn se změnila a to je společný jmenovatel, který platí, že je nutné aby se lidé byli schopni adaptovat, aby se naučili přemýšlet, tvořit a je druhořadé, zda budu znát přesné algoritmy a že se naučím něco, co budu používat celý život, to tak přesně dnes neplatí.

Petr Chára: Pana Janečka bych doplnil, myslím si, že v tomto mezi námi je shoda, já bych přechod popsal od kontent base learning k soft skills znalostem, jde o proces, který je na západě nastartován už třicet let, a zdá se, že v naší zemi jsme ještě pořád na startu a doplnil bych, že je to právě o myšlení lidí, přesně jak řekl pan Jupa, hned zítra k radikálním změnám nedojde, ale platí, že aby na škole ke změnám došlo, musí přijít osvícený ředitel a musí osvítit pedagogy.

Radek Špicar: Pozvání na toto fórum jsem přijal velice rád, protože osobně mám pocit, že když na různých diskusních fórech s ostatními zástupci zaměstnavatelů hovoříme na téma, s jakým se potýkáme nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil, tak často mluvíme jen v uzavřeném kruhu obchodníků, navzájem si postěžujeme a zjistíme, že všechny nás, jako zástupce zaměstnavatelů trápí stejné věci a za měsíc se na podobném fóru v podobné sestavě sejdeme opět. Je pro mě přidaná hodnota, že tu mohu dnes s vámi být, v roli zaměstnavatele, který očekává, jakou nabídku náš vzdělávací systém připraví a zda bude nabídka dostatečně kvalitní a připravená na to, co my, zaměstnavatelé od absolventů škol očekáváme. Dnes tady budu hovořit za poměrně velikou firmu, zaměstnavatele, pokusím se do diskuse připojit zkušenosti svazu průmyslu a dopravy a z této pozice říkám, co je podle mého názoru na českém trhu špatné ve školství špatně a co nefunguje. My máme skutečně s trhem práce jako takovým, s celou řadou absolventů, kteří opouštějí vzdělávací systém, obrovský problém jako zaměstnavatelé a řeknu vám, v čem ten problém spočívá. Nejsme schopni získat dostatek pracovní síly, vysoce kvalifikované i méně kvalifikované. Česká republika je průmyslová velmoc, jsme země, která je v rámci evropské unie nejprůmyslovější zemí, což znamená, že potřebujeme pro průmysl pracovní sílu a ta není v současnosti k dispozici. Na počátku devadesátých let systém odborných učilišť zkrachoval, podniky nemají odbornou pracovní sílu k dispozici a je to pro ně obrovský problém. Na druhou stranu se snažíme a měli bychom se snažit z české republiky vybudovat hospodářství založené na vyšší přidané hodnotě, na exportu, inovacích a vývoji, ale ta obrovská brzda v tomto směru je opět trh práce a vzdělávací soustava. V současné chvíli nemáme dostatek kvalitně vzdělaných vysokoškolských pracovníků, a když už je máme, tak bohužel absolvují obory, o které zaměstnavatelé nemají až takový zájem. Chápu, že o politologii, historii a sociologii je zájem velký, ale bohužel současná ekonomika tolik filozofů, politologů a sociologů nepotřebuje. My potřebujeme matematiky, inženýry, vývojáře a tito bohužel nejsou na trhu. Vede to k tomu, že když se Škodě auto podaří zainventovat do vývojového Koncernu mateřského centra, díky čemuž z toho vytvoří naprosto kvalitní místo pro rozvoj inovací, tak největším problémem je najít 300kvalitně vzdělaných odborníků, kteří však nejsou na trhu. A toto jsou obrovské problémy, které dle mého názoru způsobuje vzdělávací systém v české republice, které způsobuje trh práce, je to problém pro jednotlivé podniky, ale je to brzda pro rozvoj naší ekonomiky, českého hospodářství.

Stanislava Krčková: Ze všech stran slyšíme, za všechno může vzdělávací systém, ve vzdělávání funguje určitá setrvačnost, že se doba mění, je nám všem jasné a budeme asi mluvit o modernizaci, přístupu ke vzdělávání a ty přístupy jsou dva: buď se budeme snažit za každou cenu do vzdělávacího obsahu zapojovat nové prvky, nová témata, nové učivo, to už však nebude nikdo pobírat, děti mají určitou kapacitu školy také a je dán určitý počet výukových hodin anebo můžeme zvolit druhou cestu, kdy budeme více klást důraz na ty životní dovednosti.

Miloslav Hubatka: Když jsme s kolegy tvořili vzdělávací program, který je osobitý a specifický pro naši školu, narazili jsme na vzdělávací paradoxy. Je řada lidí, kteří si myslí, že jsou ignorováni, protože současná škola opravdu stojí před problémy, které tady nikdy nebyly. V čase výuky můžeme předat jen malou část znalostí a dovedností, stále mnoho učiva a dovedností, které žáci budou postupně potřebovat, ještě nemáme, proto je nemůžeme ani učit. Ne vše, co se ve škole žáci učí, se také skutečně naučí. Část toho, co se dnes žáci učí, se později označí jako chybné a jde o věci, které nejsou pravdivé anebo budou pravdivé jenom z části. Některé učivo a dovednosti budou záhy zastaralé a nepotřebné, u některých oborů je to velice rychlé a proměnlivé, to co se žák ve škole naučí nebo si jinak osvojí, je následně vytlačeno dalším učivem, s dalšími informacemi a učivem se nedostane žák nebo student do kontaktu a mnohdy žáci mají znalosti, informace a dovednosti, kdy předčí svoje učitele. Na vzdělání a výchovu roste stále více vliv těch, kteří by měli mít co nejmenší vliv, naopak ti, kteří by ten vliv měli mít, jako např., rodina, stále více selhávají.  Čím více budeme tyto paradoxy ignorovat, tím to bude horší, a mám pocit, že se v současném, vzdělávacím systému tyto paradoxy spíše ignorují, a za sebe tvrdím, že pilířem českého vzdělávacího systému je znalost jazyků, moderní technologie, budu citovat manažera Intelu, který řekl, že pokud se dá dělat něco za pomoci informačních technologií, tak se to za pomoci IT dělat bude a spíše dříve nežli později. Vzdělávání a technologie spolu velice úzce souvisí, mají k sobě blízko a musí spolu fungovat. Žáci by se měli rozvíjet i v dalších stránkách, jako emoční inteligence a v rozvoji talentu. My jsme škola, která je zaměřená na talenty, ale trošku jinak, náš model jsme vytvořili s ohledem na to, že potenciál našich žáků je daleko větší, než jaký se využívá. Znamená to, že plýtváme potenciálem, který ve školách je, a neumíme z něj vytěžit. Toto je jedním z našich kritérií, které jsme si jako škola dali do vínku  a snažíme se je naplňovat.

Eva Vondráková: Nemohou všechny školy dělat, co by chtěly, protože systém jim to nedovolí. Systém školství je velmi svazující a velmi pomalý. Také se zabývám nadanými dětmi a často pobývám v zahraničí a řada změn tam jde daleko rychleji než u nás. U nás jsou nesmírně dlouhé byrokratické procesy a nenapomáhají v tom, aby se mohla kvalitní škola vytvořit a fungovat. To bych řekla je jeden z hlavních problémů, které má náš vzdělávací systém.

Brdička, pedagogická fakulta. Východiska mají nulový stav k tomu závěru, jestli je krize nebo není krize, zda to má vliv. Moderní vyučování potřebujeme tak jako tak.

David Lesch, AV Media: Já myslím, že svět se mění bez ohledu na to, jestli je krize nebo ekonomický růst. Souhlasím s tím, co říkal pan Janeček, svět se mění velice rychle a rychleji než kdykoliv předtím. To co v době našich dědečků trvalo generaci a našim otcům půl generace, našim dětem dnes trvá jedno desetiletí. Ve ŠKODA auto před sto lety pracovník když pracoval ještě pro Laurin Klement, vydržel s jednou znalostí a profesí celý život, můj otec se v Pragovce v průběhu života musel jednou přeškolit a dnešní pracovník se přeškoluje každých deset let. Co celému tempu nestačí stíhat je státní správa. Podle mě si stát neuvědomuje, že svět se mění. Vedle sebe dnes fungují dva naprosto rozdílné póly, svět podnikatelský, který se musí přizpůsobovat permanentně a svět státní správy, reprezentující různými institucemi, které změny nejsou schopny.

Radek Špicar: Budu reagovat v první řadě na první poznámku, jestli je ekonomická krize relevantní pro změny ve školství. Z mého pohledu ne nutně, ekonomická krize byla velmi signifikantní pro trh práce. Souhlasím i s druhou poznámkou, protože v české republice je absolutně nefunkční systém podpory pro vědu a výzkum, jsme v podobné situaci, jako je vzdělávací soustava, trendy jsou zcela vychýleny do obou extrémů a systém dostatečně nepodporuje vědu a výzkum, aby dostatečně produkoval to, co by produkovat měl, aby společnosti sloužil, také se musím trochu navézt do výzkumných institucí, institucionální financování je v neprospěch projektového a jde o obrovský problém. Není pravda, že ve vědě a výzkumu v české republice je málo peněz, k dispozici je přes 20 miliard, ale systém nakládání s těmito financemi je katastrofální. Projektové financování versus institucionální. Aplikovaný výzkum versus základní je dalším velikým problémem. Podobné je to i u systému vzdělávání, nemyslím si, že bychom se měli z jednoho extrému, kdy klademe důraz na vědomosti, dostat do druhého extrému. Zároveň ale souhlasím s tím, že to co se dnes učí vysokoškoláci v roce 2009, bude v roce 2011 zastaralé. To je pravda a nedá se s tím až tak moc dělat, ale právě proto, že to tak je, je strašně důležité, aby ti studenti získali dovednosti ve školách, které je naučí právě pracovat s takovou situací, aby byli schopni pracovat s informacemi, aby se v nich vyznali, aby byli schopni sledovat trendy, například to co na úvod předvedli studenti Open gate je přesně to, co se od mladých lidí vyžaduje. Já vyučuji na vysoké škole, zároveň jsem i na straně zaměstnavatele, který přijímá uchazeče do zaměstnání, a jsem absolutně zděšený, když zjistím, že absolvent české vysoké školy není schopen zpracovat powerpointovou presentaci. Nikdo nemůže čekat, že tyto dovednosti bude učit absolventy škol zaměstnavatel. To musí žáky a studenty naučit právě škola. A jen více takových škol, které tyto dovednosti své žáky učí. A fakt, že se požadavky na znalosti mění a že co je aktuální dnes, není aktuální zítra, je zároveň velkým závazkem pro zaměstnavatele, který tudíž nemůže očekávat, že vzdělávací systém připraví studenty tak, že ti získají vědomosti, které budou následujících deset let využívat. Zaměstnavatelé se musí připravit na to, že budou mít kvalitní, vnitropodnikový přístup ke vzdělávání, systém  rekvalifikací, celoživotního vzdělávání, škola musí připravit studenta, aby byl schopen adaptovat se na měnící se prostředí, ale zaměstnavatelé musí být připraveni na to, že po celou dobu, kdy budou člověka zaměstnávat, budou si jeho dovednosti a znalosti přizpůsobovat a z této povinnosti je nikdo nevyváže.

Ivo Jupa:Zkusme se pobavit o tom, proč vlastně máme chodit do školy, rád bych vás poprosil o odpověď a rád bych oddělil ono proč?, co? A jak? Proč to děláme, co děláme a jak to děláme.

Miloslav Hubatka: Proč chodíme do školy, abychom se to naučili. Naučili se všechny vědomosti, dovednosti a návyky, které budeme potřebovat. Nemyslím si, že by to v českém školství bylo až tak drastické, jak se to mnohdy presentuje. Souhlasím, že pokud se má systém změnit, tak ze zdola. A musíme začít od těch nejmenších dětí, od prvňáčků, já bych dokonce šel ještě dál, už i do mateřských škol, už tam se pokládají základy. Základní návyky se dětem vytvářejí do šesti let a pak už to jen kultivujeme, rozvíjíme atd. Každopádně si nemyslím, že české školy jsou na tom špatně ve srovnání se světem. Ale nastupuje tady jev, který je jinde ve světě normální, školy se stále více stratifikují, máme zde dobré školy, které žáky vzdělávají v klíčových kompetencích, jsou si vědomy úkolů a následují tento vytyčený směr. A potom jsou školy, které to dělají nárazově, kterým to nejde, a dělají to špatně. Bohužel jsou všechny házeny do jednoho pytle a potom vzniká ta špatná nálada pro naši zemi typická, že všechno odsuzujeme a považujeme za špatné. Progresivní školy, které se snaží, nejsou podporovány, a to buď systémově ani finančně, kdy dostávají málo peněz na pomůcky, učebnice, moderní technologie, na vzdělávání. A potom je tu systém financování, který je destruktivní, protože čím více dělám, tím méně dostanu.

Eva Vondráková: Všechny školy nejsou stejné, každá škola má klady i zápory, pro jedno dítě je méně vhodná pro jiné naopak. A děti nejsou stejné, společnost je rozvrstvená a škola by měla být přínosem pro dítě. Pro děti ze zvýhodněného prostředí je škola velkou šancí, aby se děti dostaly výš a dál, pro děti z lépe vybavených rodin, kdy jde o dítě nadané je otázka, co se dítě může ve škole naučit, každopádně přínosem by byla socializace dítěte , aby vědělo, že existují různé sociální skupiny lidí, aby se s nimi navzájem naučilo komunikovat, ale v ten moment by škola jako instituce měla být schopná zajistit, aby toto všechno dítě bylo schopno poznat aniž by bylo dítě traumatizováno.

Petr Chára: Já podtrhuji slova paní Vondrákové, v české republice už jsou školy velmi kvalitní, jsou tady školy velmi špatné. Na to nemusíte mít příliš náročný výzkum, stačí se jít do škol podívat, pohovořit si s učiteli a ředitelem. Školy jsou velice rozdílné. Na otázku proč chodit do školy musím odpovědět, protože to je normální. Úloha školy není jen vzdělávání ale také výchova. To je pro naši školu  OPEN GATE, kde jsme se dnes sešli, typické, výchova je stejně důležitá, jako vzdělávání. Jde o životní postoj, já na hodině nejsem jen proto, abych naučil žáky kvadratickou rovnici, ale abych se studenty dospěl k názoru, že naučit se něco nového je dobré a že mi to k něčemu bude užitečné a abych věděl, že se za dva, tři, čtyři roky, ale i za pět, deset a dvacet let budu muset naučit zase něco nového a že se musím naučit způsob, jak se nové věci naučím, jak získám k novým věcem přístup a positivní vztah. Důležitá je tedy atmosféra a životní postoj k tomu, že celoživotní vzdělávání sebe sama je normální a já takto chci žít a chci se vzdělávat. To je si myslím strašně důležité.

Stanislava Krčková: Do školy máme chodit proto, abychom se naučili, jak s nabitými znalostmi a vědomostmi máme dál zacházet.

Karel Janeček: Myslím, že je velmi důležité exaktní vzdělání, ne jen nabývat znalosti, ale naučit se logicky přemýšlet. Protože potom nejsem manipulovatelným a pokud mi politici budou například tvrdit, že a +b není c, tak jako člověk logicky uvažující tomu neuvěřím, ale pokud nemám exaktní vzdělání, které mě naučí logickému uvažování, jsem jako člověk manipulovatelný a lehce podlehnu nátlaku. Myslím, že jedním z hlavních problémů této společnosti je to, že lidé neumí přemýšlet a jednají podle aktuální nálady, jednají podle toho, kdo je zrovna u moci a nedomýšlejí důsledky, například zadlužování. K tomu skutečně nemusí být člověk ekonom, stačí se zamyslet a i z pohledu rodinného rozpočtu si člověk může představit, o jaký a těžko udržitelný problém ve vztahu k veřejným financím se jedná.

Ivo Jupa: Kolik dětí dnes ve třídě sedí s nápisem na triku, „práce, kterou budu dělat, dnes ještě neexistuje“? Pane Janečku, pro vás je to poměrně snadné si představit, práce, kterou děláte, jste si sám trochu vyvinul.

Karel Janeček: Souhlasím, že je to dobrý příklad, obor, ve kterém my pracujeme, začal vznikat v roce 2001 a 2002 a dneska je naše činnost velice významná a 60% světového obchodování je algoritmus a elektronické obchodování. Je pravda, že svět se opravdu rychle mění, co člověk potřebuje dnes, nemusí už zítra stačit a je nutné, aby člověk hlavně uměl přemýšlet, musí umět být kreativní, tvořit nové věci a umět si hrát.

Ivo Jupa: Pan Janeček se na studia vydal také do USA a Radek Špicar studoval universitu v Cambridgi, co bylo důvodem, že jste se rozhodl studovat právě na této universitě. Nepředpokládám, že jste coby student věděl, že chcete pracovat jako ředitel vnějších vztahů ŠKODA Auto a proto musíte absolvovat přesně taková studia.

Radek Špicar: Já se považuji za celoživotního studenta, studium mě velice baví. V určitou chvíli jsem se na vysoké škole v české republice dostal do stadia, kdy jsem si uvědomil, že zde existují veliké propasti mezi jednotlivými disciplínami. Myslím, že je to bolest celé české společnosti, kdy mezi sebou ekonomové nekomunikují se sociology a právníci s filozofy. Já jsem byl frustrovaný z toho, že jsem chtěl studovat lineární vztahy a chtěl jsem se zároveň naučit právo, politologii i ekonomii, ale v české republice můžete studovat jen na 100% ekonoma, který nemá o právu žádné ponětí a naopak. Předpokládal jsem, což se i potvrdilo, že v anglosaském světě to tak nefunguje a existuje tam mezioborová multidisciplína vzdělávání, která je pro člověka velmi důležitá. A to byl tedy hlavní důvod, proč jsem šel studovat do zahraničí. Na Cambridge jsem se učil mezinárodní vztahy, což není nic jiného, než kombinace práva, ekonomie a politologie. Což se projevilo jako velmi důležité pro mé současné zaměstnání ale i zaměstnání předešlé, tedy pro kariéru státního. A na studiu pro mě bylo nejdůležitější, že nás na škole učili praktici a to je velký handicap na školách v české republice. Na našich školách vyučují teoretici, což považuji za nešťastné. Lidé, kteří neopustili za celý život katedru, vás nedokáží připravit na praxi a předat vám skutečné znalosti, které potřebujete v reálném životě. Zároveň bylo pro mě velkým přínosem učení se od spolužáků. Podle mého názoru má český model vzdělávání jednu nevýhodu, vy nastartujete vzdělávání na základní škole a bez přerušení a odbočky pokračujete až do vysoké školy. O reálném životě neví student vůbec nic a nedokáže sám posoudit, jaké dovednosti a znalosti uplatní. U nás stále převládá titulmánie, zde dosáhnete magisterského titulu a každý vás považuje za vysokoškoláka. V anglosaských zemích ukončíte bakalářské zkoušky a jdete to praxe a až po několika letech se student vrací na školu s jasnou představou, co chce studovat. Tom má výhodu, že člověk jasně ví, co chce dělat, jaká je poptávka na trhu, jakou bude mít hodnotu jeho vzdělání, a zároveň jsou pro sebe spolužáci velkým přínosem. Protože z 80% se naučíte mnoho od spolužáků, kteří díky získané praxi mnohdy vědí více i než profesoři. Mnoho mých bývalých spolužáků byli bývalí vojáci a já jsem se od nich naučil mnohé, například o humanitární intervenci a tak bych mohl pokračovat. A to, že podobný systém nefunguje u nás, kdy by studenti po bakalářském studiu odešli do praxe a vrátili se na vysoké školy s jasným cílem a vizí, co chtějí studovat, považuji za chybu. Dále si osobně myslím, že máme kvalitní přírodní vědy, ale v jiných oborech se poslední éra 50 let podepsala a bohužel, chcete-li kvalitní vzdělání na magisterské nebo doktorské úrovni, musíte jít studovat do zahraničí.

Petr Chára: Já bych to jen doplnil, že v anglosaském světě jdou děti na rok do světa ještě před tím, než jdou na vysokou školu. Když cestujete po světě, velmi běžným jevem je, že devatenáctiletí studenti, než jdou studovat práva či jiný obor, minimálně na tři měsíce a déle vyjedou do světa, kde pracují a poznávají praxi v různých oborech. A potom, když se tito studenti sejdou společně ve třídě tak se ohromně navzájem obohacují a celá tato zkušenosti ovlivní jejich vzdělání a postoj k němu. To jen na doplnění, spíše filozofického rázu, že by byla na místě změna postoje ve společnosti, že titul není vše a je-li důležitý, dá se získávat i postupně.

Ivo Jupa: pojďme reagovat i na některé otázky, které nám zaslali diváci online přenosu. Máme zde dotaz, hovoříme-li o kvalitě škol, podle čeho by se měla kvalitní škola poznat a poměřovat. A další otázka je, z nedávného výzkumu, který vedla Jana Straková, se ukazuje, že rodiče jsou s úrovní škol a vzdělávání spokojení. V zásadě požadují jen to, aby se jejich děti dostali na vyšší stupeň školy a nebyli s nimi na škole problémy. Jak to jde dohromady s tím, co požadují po škole odborníci?

Eva Vondráková: Je otázka, jaký stupeň znalosti o škole rodiče mají. Pokud jsem v kontaktu s rodiči, kteří mají zkušenost se zahraničními školami, tak tam taková spokojenost není. Podobně jako za totality, spokojení byli lidé, kteří neviděli za plot. Je důležité, aby rodiče měli mnohem více informací a mohli provádět srovnání. Je nutné zvýšit informovanost pomocí sdělovacích prostředků, ukazovat a dávat rodičům informace, jaké mají uplatnění děti s danou školou, jak jsou následně děti konkurenceschopné. Je mnoho papírově úspěšných studentů, kteří se octnou mezi nezaměstnanými.

Stanislava Krčková: školy by se měly hodnotit podle procesů, podle toho, co se ve školách skutečně odehrává, co nabízejí a jak se studenty pracují. Společně s Masarykovou univerzitou Brno provádíme výzkum kvalitní škola a výsledkem budou doporučení a kritéria pro kvalitní školu. Do konce roku bychom měli mít k dispozici první návrhy. Půjde o set kritérií, co by škola měla dělat, aby mohla být považována za kvalitní a přístupnou dětem z pohledu rodičů.

Radek Špicar: Já bych ještě rád doplnil, že máme problém s atraktivitou odborných škol a tady jsem zastáncem školného, kdy by na odborných školách bylo školné menší a výhodnější než na ostatních oborech jako jsou práva, například. A další věc, která by si myslím pomohla je, aby školy zveřejňovali uplatnitelnost svých absolventů. Jaké mají průměrné platy, jakého dosahují uplatnění na trhu práce. Myslím, že chápu, proč to nyní vysoké školy nedělají, protože výsledky by asi nebyly velice dobré. Myslím si, že i toto je cesta, jak dát rodičům signál, ano, toto je škola, po jejímž absolvování se vaše dítě uplatní následovně.

Eva Vondráková: já bych ještě doplnila jeden dotaz posluchače, že ne všechny školy v zahraničí jsou kvalitní a to je pravda, známe to hodně z příkladu spojených států, ale je pravda, že ve spojených státech dokážou skvěle podchytit talenty a důležité myslím je, abychom se naučili právě tomuto systému.

Miloslav Hubatka: My, jako multikulturní škola máme mnoho dětí, které dříve navštěvovali zahraniční školy v Evropě, většinou šlo o státní školy a ta úroveň znalostí těchto dětí byla velmi špatná, nejen co se týká vzdělání, ale i sociálního chování a společenských návyků. Pokud děti přišli z lepší školy, byly i výjimky, že v některých oblastech byli lepší, ale pokud navštěvovali zahraniční státní školu, byly ve srovnání s našimi dětmi na to mnohem hůře. Jediní studenti, kteří předčili naše žáky, byli studenti z Vietnamu. Tam jde však o důsledek systému, nikoliv jen školy. A ještě bych doplnil myšlenku, jak hodnotit naše školy. Nebudu souhlasit s kapitány našeho průmyslu, protože není dneska dané kritérium, jak hodnotit kvalitu základní školy. Je to počet přihlášených dětí? Hraje zde roli dislokace, podle všech průzkumů 60% rodičů volí školu podle lokality anebo podle osobní zkušenosti, že na stejnou školu chodili sami. Současný trend je takový, že i čtyřkami jdou studovat na šestiletá gymnázia a systém si s tím neví rady. Asi jediné objektivní kritérium by mohla být školní inspekce, ale ta v současnosti nemá na nic vliv. Dostane škola méně peněz, když má dobré nebo špatné výsledky inspekce? Nikoliv.

Závěr a shrnutí diskuse otiskneme v červnovém vydání časopisu Moderní Vyučování